OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Intro „Nemota“ zdĺhavo prináša hlasitostnú gradáciu prekrývajúcich sa loopov rečnenia slovenských politikov, ktoré našťastie vyvrcholí vcelku originálne, namiesto toho, aby prvému dojmu z materiálu vtesnali vlastnú nepríťažlivosť. Pardon, druhému dojmu, obal dema skupiny NEMOTA je totiž jeden z najhorších, aké som kedy videl a to je najmä od metalového recenzenta o to horšie hodnotenie. Našťastie po hudobnej stránke dáva kapela zabudnúť na nešťastný vizuál a tak tých necelých dvadsať tisíc nevkusných pixelov naľavo je takmer všetko, čo na recenzovanom materiáli hodlám kritizovať.
Druhý track „Nemota“ otvára stavidlá zaujímavého a mnohorozmerného crossoveru, ktorý rovnako nepravidelne ako doby strieda nálady vykreslené vždy veľmi vyváženým množstvom rytmickej údernosti na jednej strane, či originálnej melodiky na strane druhej. Nie je to však len o popisných kontrastoch, schopnosť NEMOTY aranžovať svoje múzy presahuje demáčové hranice a má drvivý podiel na vysokom hodnotení tohto počinu. Tretia „69“ pokračuje v rytmickej roztopašnosti, kvality skupiny sa tu predvádzajú vo svojej vrcholnej forme, po pár posluchoch sa dá zvyknuť aj na príliš riedky drive zbustrovaných gitár, ktorý ich málinko oberá o údernosť, naservírovanú nekompromisnými riffmi. Úvod skladby „Druhý príchod“ je až na frázovanie vokalistu reminiscenciou na SYSTEM OF A DOWN, ktorý je popri KORN či FANTOMAS istotne jednou z obľúbených kapiel hudobníkov. Skupina sa v poslednom tracku svojho dema istotne rozhodla ukázať čo najviac, svoje miesto tu dostanú opakujúce sa pasáže, jednorazové inštrumentálne onanie, oddychová pasáž, no takisto viac, či menej úspešne pospájané gradujúce, kontrastné, či len tak nadväzujúce momenty.
Pri demách treba často ospravedlňovať nadhodnotenie, tento krát však na to nie som odkázaný. Perfektný hudobný dojem mierne kazí len prílišná angažovanosť textov (vec vkusu) a nevyrovnané výkony vokalistu (objektívny fakt). Ven Unaven je skvelý frázovač, no vyspievanosť a miestami aj vyladenosť treba ešte trochu zdokonaliť. Nemám čo dodať, ak sa na regulárnom albume podarí natiahnuť playtime bez straty kvality a bude ho sprevádzať menej monštruózny obal, začnem si o slovenskej scéne myslieť, že na nej máme konečne osobnosti schopné vytiahnuť ju zo sračiek.
Ak sa na regulérnom albume podarí natiahnuť playtime bez straty kvality a bude ho sprevádzať menej monštruózny obal, začnem si o slovenskej scéne myslieť, že na nej máme konečne osobnosti schopné vytiahnuť ju zo sračiek.
8 / 10
Ven Unaven
- spev, gitary, basy, sample
Roman Ďuriš
- bicie, perkusie
Pišta Haládik
- gitary
1. Nemota
2. Nemoc
3. 69
4. Druhý príchod
Na to, že je to demo, je to skutočne zaujímavá a kvalitná vec. No, s tými textami je to pravda, hlavne ten v poslednej piesni mne osobne nesedí...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.